Internetová cenzura spočívá v kontrole a filtrování informací a v zamezení přístupu k nežádoucím informacím. Odlišuje se od ostatních druhů cenzury především povahou samotného internetu, kdy jde o decentralizované informační médium, které na rozdíl od ostatních médií nemá jedno ústředí, ze kterého by mohl být řízen. Díky interaktivitě mají určitou aktivní roli i návštěvníci stránek a čtenáři. Při putování informací mezi jednotlivými zeměmi neexistují hranice a to ještě více komplikuje již dost komplikovaný právní vztah mezi majitelem stránek, uživatelem, poskytovatelem připojení a případným cenzorem.
Na základě zásahu cenzora je možné blokovat konkrétní webové aplikace, webové stránky, celé servery nebo domény. Dají se blokovat jednotlivá konkrétní slova, vyhledávaná slova a fráze ve vyhledávačích, nebo například všechny informace, týkající se určité události. Cenzuru je možné provádět aktivně, postihováním a vězněním osob, které šíří nežádoucí obsah. Dalšími opatřeními může být omezený přístup k výpočetní technice, kontrola používání nebo úplný zákaz internetu.
V České republice je cenzura zakázána Listinou základních práv a svobod. Neexistuje žádný zákon, který by opravňoval kohokoli k zásahům do internetové komunikace nebo k omezování přenášených informací.
Naproti tomu v jiných zemích k cenzuře dochází. Kupříkladu ve Francii a Německu jsou filtrovány stránky, zpochybňující holokaust. Od roku 2012 platí v Bělorusku zákaz přístupu na zahraniční internetové stránky, zajistit to mají za povinnost poskytovatelé připojení. V Číně mají velmi propracovaný systém cenzury internetu, od vyhledávače Google, Wikipedie, až po Skype nebo WhatsApp. V Rusku jsou omezovány některé formy internetového připojení, závadné webové stránky jsou blokovány. Na Kubě je legální pro občany soukromý přístup k internetu a vytváření soukromých Wi-Fi sítí až od roku 2019.